Rakouské Alpy jsou krásné, jako všechny hory. Mají ale jednu nevýhodu, nesmí se v nich volně stanovat a chatičky zase mají přísnou dog policy. Do některých chat sice psi smí, ale mají v nich vyhrazené místo ke spaní a do společných prostor mají vstup zakázaný. Opět jsme se přesvědčili, že cestovat se psem je náročnější, než by člověk čekal. No, ale abychom zůstali pozitivní, přes všechna omezení jsme si Alpy užili. Tjapince se tam náramně líbilo a prý by jela klidně znova:-)
Lezecká oblast Maltatal
První část naší výpravy byla lezecká. Lezli jsme hlavně v oblasti Kreuzwand, plus dvě cesty jsme vylezli na Schleierwasserfall (viz foto). Skála pevná, ostrá, cesty pěkné, některé móoc pěkné. Klasa celkem přísná, náš úsudek byl ale dost možná zamlžen dlouhou lezeckou pauzou, nulovou kondicí a pár kilíčky navíc (to už jsem někde psala ne?). Vybírali jsem cesty od 5a do 6a, plus jednou se mi omylem podařilo vylézt 6b+/6c-.
Výšlap na Arthur von Schmidt Haus
Arthur von Schmidt Haus je krásná turistická chata na ještě krásnějším místě. Leží na břehu jezera Dosner, v nadmořské výšce 2 281 metrů. Můžete z ní vyrazit například na Saulek, který je 3 085 m.n.m. a výstup na něj je údajně poměrně nenáročný. S Tjapi jsme to riskovat nechtěli, ale potkali jsem u chaty týpka s vlčákem, který tvrdil, že to jeho pes dal úplně v pohodě.
Lanovkou pod Ankogel
Protože jsme líný a protože jsme nevěděli, jak bude Tjapina zvládat vysoké hory, tak jsem další výlet naplánovali s využitím lanovky. Lanovka nás nic nestála, protože jsme si hned na začátku výletu za 45 euro pořídili Korutanskou kartu, díky které jsme měli zdarma nejen všechny lanovky, ale i některé další atrakce. Od lanovky jsem se nejdřív vydrápali na Arnoldhöhe (2. 700 m.n.m), což je vrchol pojmenovaný po prof. Karl Arnoldovi, chemikovi, průkopníkovi alpinismu a předsedovi hanoverské sekce německo rakouských alpinistů. Na tomto místě stála kdysi horská alpinistická chata Hannoverhaus, která ale vyhořela. Připomínkou na ni je dnes malé mauzoleum, které je současně místem posledního odpočinku Karla Arnolda. Nová chata stejného jména je dnes kousek pod lanovkou a provozuje jí pár ze Slovenska.
Od Arnoldhöhe jsme se vydali po červeně značené cestě č. 502 a č. 517 k horskému jezeru a od něj dolů k prostřední zastávce lanovky. Cestu jsem vybírali tak, aby na ní nebyla žádní ferrata, ani jiné podobné jištěné úseky. Bohužel se to úplně nepodařilo a cestou nás překvapil strmější úsek jištěný ocelovými lany. Bez psa by takový techničtější úsek nebyl žádný problém, no ale se psem....Chytla jsem se lana a začala stoupat pomalu nahoru s tím, že Tjapinu přidržím levou rukou, tak se ale s velkým odhodláním pustila přímou parou vpřed, takže mě předběhla...no netrvalo to moc dlouho a za chvíli se začala sunout ze skály dolů a nabírat na rychlosti. Zachytila jsem jí a až nahoru jí pak tak nějak vystrkala před sebou. Trošku nervy to byly, co si budeme povídat, ale Viktor se tvářil, že to moc dramatizuju, tak možná že jo:-).
Překvapilo nás s jakou samozřejmostí se Tjapinka pohybovala v horském prostředí, jak hopsala z kamene na kámen a jak strašné moc se jí líbilo na sněhu. Utvrdilo nás to v naší teorii, že Tjapinka je původem Tibetský teriér, což je plemeno, které nemá nic společného s teriérem, zato je ale známé pro své hlídací schopnosti, pro které bylo Tibeťany chováno ve velké úctě.
Tak zas někdy PAC a PUSU, Vaše Ťapinka a spol
A jako bonus Tjapi na sněhu .................
