Když
přemýšlím nad tím, jak popsat československou módu osmdesátých let, tak mě
napadá, jestli se vlastně vůbec dá mluvit o módě. Nic na tom, že dnes je retro
v kurzu, to co se tehdy nosilo, rozhodně nebyla žádná hitparáda, když se
největším hitem stali džíny zvané plísňáče nebo kanárkovité legíny
v lesklé úpravě. Navíc se spousta věcí jen těžko sháněla a třeba na džíny
musel mít člověk bony nebo protekci a koupit se dali jen v Tuzexu. My měli
to štěstí, že v Holandsku, kde to s módou vypadalo o dost barevněji,
tou dobou platil takový zvyk, vyhazovat nanejvýš rok nošené a tudíž jen málo
opotřebované oblečení do plastových pytlů, které se pak v určený den
odvážely na charitu. V momentě, kdy naši milí sousedé a spolužáci zjistili,
v jak nemožném oblečení pořád chodíme, a že opravdu nemáme na to si každoročně
svůj nemoderní šatník obměňovat, přestali pytle dávat před dům a začali je
nosit rovnou k nám. Vzpomínám si, jaké obrovské nadšení jejich vybalování
u nás doma provázelo a s jakou radostí jsme (hlavně já a maminka) na sebe jednotlivé
kusy navlíkali. A to nemluvím o tom, jaké pozdvižení jsme svými zápaďáckými
modely vyvolávali ve škole a u kamarádů. Nutno dodat, že nejen pozdvižení, ale
často bohužel i závist. A zatímco Češi nám tajně záviděli, jak se v tom
Holandsku máme dobře, naši sousedi v Holandsku nás litovali, jaký jsem
chudáci. Jednou jsme v pytli objevili takové letní, květované šaty, byli
moc krásné, ale maminka dělala hrozně ráda lidem radost, a tak místo aby si je
nechala, dala je mojí paní učitelce, která si je oblékla na svou vlastní
svatbu. Myslím, že ani maminka tohle nečekala, ale tuhle historku moc ráda
vypráví dodnes, protože ukazuje, jak může někdy taková maličkost udělat někomu
hrozně velkou radost.
0 komentářů