Krkonoše 2019

Všude samé borůvčí

K 70. narozeninám jsme mamce věnovali pobyt ve Špindlerově Mlýně pro 2 osoby. Proč Špindl?
Mamka tu v 60tých letech pracovala jako servírka v zotavovně ROH 9. květen.






Při návštěvě této chlouby Krkonoš jsme ale zažily mírné zklamání. Budova z 19. stol. se nachází
v polorozpadlém stavu, chátrá a práce na její rekonstrukci byly pozasteveny.

Plačící mamka před Zotavovnou ROH 9. KVĚTEN, Špindlerův Mlýn 2019

Bohužel, mamčin sen, že se tu vyfotí u vázy, jako v roce 1967 a 1970, se rozplynul jak pára nad hrncem. Zbyly jenom vzpomínky a pár těch fotek, na kterých je mamka, když jí bylo 17 a 20 let. Na první pohled zaujme zejména změna módního stylu-před a po-návratu z velkoměsta.

Cudná dívka. Špindlerův Mlýn, 1967

Zkažená mamka po návratu z Prahy.

Pro vylepšení nálady jsem mamce na druhý den připravila takový menší výlet. Teda, tak to alespoň bylo v plánu. Velmi dobře jsem si totiž pamatovala, že mi mamka důrazně kladla na srdce, že jí bolí to a ono a že bez kondice (kterou prý nemá-ha,ha,ha), neujde za den víc než 5 km. Podle mapy to bylo nejblíž na chatu Výrovka...

Svatopetrský potok

Vyrazily jsme v 15:30, když přestalo konečně pršet,... mělo to (podle navigace) ostatně být jen 3,5 km... Mamce jsem "doporučila", aby si vzala pohorky... jo, jo, jasně vezmu si ty křusky! Zněla odpověď, vždyt proč bychom je jinak tahaly sebou, že jo? No, ale nejdřív se ještě posilníme na cestu,
 řekla mamka a už nám nalívala portské...

Veselá mamka uviděla hroudu sněhu a radostně zaplesala, "jé, že mě vyfotíš na sněhu viď "? Poslechla jsem, zamířila a ... sakra, co to ta ženská bláznivá má na nohou? Ještě než jsem stačila cokoliv podotknout ohledně jejích jarních polobotek, mamka nejistě pronesla, "tak nevím, jestli jsem si neměla radši vzít ty pohorky"...




Mamčino nadšení ze sněhu opadalo....
A postupně přecházelo v mírnoouuu panikuuuuu....




Mamka se začíná vzpouzet, nezdá se jí, že by to bylo jen 3,5 km (má holka pravdu, ve skutečnosti to bylo 4,7, ale to jsem zjistila až později), a taky jí zebou nožičky. No bodejť, botasky má docela promočené. No ale je to mamka, takže neremcá déle než 1 vteřinu a maže vzhůru k lepším zítřkům.
Teda snad ještě k dneškům...

A že to teda maže po tom sněhu... určitě velmi motivačně zapůsobilo i vyprávění mladíka, kterého jsme potkaly cestou, a které znělo něco jako "no, tady je to dost náročný úsek, ale to nevadí, kdyžtak to vylezete po čtyřech, jako já,... no ale pak hlavně taky dejte pozor, ať se nepropadnete skrze ty závěje do potoka... jo ta chata nahoře? No to nevím, jestli byla otevřená, ale nikoho jsem tam neviděl". Bože, chlape!

Poslední úsek cesty k chatě Výrovka zdoláváme po dvou:-)

Cykloturistický rozcestník nad chatou Výrovka

Dorážíme do vytouženého cíle a běžíme po sněhovém poli do chaty, která otevřená NAŠTĚSTÍ je. Mamka všem v restauraci už ode dveří hlásí, že má mokré ponožky a jestli prý nemají nějaké suché. Na její obranu nutno říci, že v restauraci prodávají outdoorová trička. Mamka se na záchodě převléká do suchých svršků a zmáčená chodidla si omotává toaletním papírem.

Výhled z chaty Výrovka, 1363 m.n.m

Koukám na rozcestník a nestačím se divit. Chata je ve výši 1363 m.n.m. Což znamená, že jsme nastoupaly skoro 600 metrů! Mamce zatím radši ani muk... Posilňujeme se borůvkovými knedlíky, pivem (já) a čajem (mamka) a vydáváme se zpět do nížin. Mamky obavy z toho, jak, kdy a jestli se dostaneme dolů, se ukážou být zcela liché. Po prudkém sněhovém poli se přežene jak vánice, takže jí ani nestihnu vyfotit. Snažím se jí tedy zachytit alespoň na mokrých, kluzkých kamenech, ale ouha, diblík se bez zaváhání řítí strmě dolů a já mám co dělat, abych jí vůbec stačila... no tak alespoň takto:-)

Dlouhý důl

Do penzionu dorážíme v nesktuečných 18:40, takže nám cesta i s pauzou na večeři zabrala jen něco málo přes 3 hodiny. No říkám, si, alespoň budu mít dnes večer pokoj a nebude mě nutit jít někam tancovat...

Tancovat jsem sice nemusela, ale.....:-)))

Nezdolný diblík